O TVORBĚ OBECNÍCH ZNAKŮ
Z poznání historického vývoje městských a obecních znaků lze ze skladby užitých znakových figur a dalších souvislostí odvodit pohnutky, stanovit příčiny a inspirace jejich volby. Můžeme je rozdělit do několika skupin. Vyjmenujeme jen některé.
Mnoho obecních znaků je odvozeno od znaků vrchností. Ať od znaku krále u měst královských, či od znaku šlechtického majitele, biskupa nebo církevní instituce u měst poddanských. Při jejich tvorbě bylo snahou navrhovatelů odlišit nějakým způsobem znak obce od znaku vlastníka. Stávalo se tak různými způsoby, jakými bylo přijetí pouhé části znaku, umenšení znakových figur, změna tinktur znakového pole či znamení, nebo doplnění další figurou nebo znamením atp.
Jinou skupinu tvoří znaky odvozené od přírodních podmínek. Například použitím figury kopce je charakterizováno prostředí, ve kterém obec leží. Vlnité břevno má obvykle souvislost s existencí vodního toku. Stejným způsobem vypovídá vyobrazení skály. Stromy mohou symbolizovat okolní lesy. Některá znamení ukazovala na převažující zaměstnání obyvatel. Proto se objevují ve znacích motivy zemědělské, vinařské, chmelařské, rybářské, hornické atd. Ve znacích se připomínaly i různé události.
Jednu z nejcennějších skupin jsou znaky ukazující užitými symboly na jméno obce. Tak jak je například jabloň ve znaku Jablonce nad Nisou, rak ve znaku Rakovníka, sova ve znaku Sovínek, či měsíc - luna ve znaku Loun. Takovým znakům se říká „znaky mluvící“.
Současné tendence ve tvorbě obecních znaků se přidržují již osvědčených metod a postupů. Přesto jsou některé figury pro obce bez statutu města nepoužitelné. Například hradby, jejichž fyzická existence byla vysoce ceněnou výsadou a pýchou každého města a zároveň jejich nejpřípadnějším symbolem.
Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky preferuje u obcí znaky jednodušší, které více odpovídají původním praktickým funkcím znaků a také významu uživatele. Podoba navrženého znaku musí bezpodmínečně být v souladu s pravidly, zásadami a uzancemi heraldiky. Nemá kolidovat se znaky již v České republice užívanými. Má být jednoznačným a nezaměnitelným symbolem konkrétní obce.
Z HISTORIE OBCE
Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirující.
Obec s názvem Podhorní Újezd a Vojice je tvořena dvěma historicky samostatnými vesnicemi, které však v určitém období sdílely shodné osudy. Z pohledu historických písemných pramenů jsou „starší“ Vojice. Ty se připomínají v době okolo roku 1356. Zmínka je v podstatě nepřímá, protože je uvedena v přídomku šlechtice Zdenka z Vojic („Sdenconi de Wogycz“), kterému, přibližně v roce 1356, byl jeho bratry Petrem a Mikulášem z Chotče vložen do desek zemských majetek, který měl v Chotči, (Reliquiae tabularum Regni Bohemiae Anno MDXLI igna consumptarium. Tomus I. /edidit Josephus Emler/. Pragae 1870, s. 70, No. XX.; August Sedláček. Hrady, zámky a tvrze v Království českém. Díl V. Podkrkonoší. Praha1887, s. 118, 120; dále Sedláček, Hrady).
Podhorní Újezd, prvotně uváděný také zkráceně jako Újezd, je poprvé zmiňován v roce 1408, kdy Martin ze Sobčic daroval plat z Újezdu („Vgezd“) kostelu v Sobčicích (Antonín Profous – Jan Svoboda. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S – Ž. Praha 1987, s. 434; dále Profous – Svoboda, Místní jména).
Před rokem 1478 zemřel vlastník Vojic Jan z Cidliny. Jeho majetek spadl jako odúmrť na krále, který jej postoupil Mikuláši Berkovi z Dubé a na Hradišti. Statek zahrnoval Vojice s hospodářským dvorem a celou vsí, v Újezdě krčmu a dvůr, v Maksinci (někdy také „Maxinec“) dvorec a v Chomutičkách dvorec. Vojice v následujících letech získal Zikmund z Nemyčevsi. Od něj je někdy v letech 1505-1507 koupil Jan z Nové Vsi, který se stal předkem Vojických z Nové Vsi. Statek Vojice byl v té době tvořen celou vsí Vojice, místní tvrzí a dvorem, celou vsí Maksinec, v Újezdě hořejším (Podhorní Újezd) dvůr kmecí (poddanský) a v Lužanech jeden člověk. Janovými dědici (v roce 1533 se zmiňuje jako zemřelý) se stali jeho synové Jindřich a Jiří. Ti se rozdělili v roce 1545 a Jiří získal tvrz ve Vojicích s příslušenstvím. Jiří žil ještě v roce 1572. Snad neměl dědice, a tak statek získali synové Jindřicha Jiří mladší, Jan, Pavel a Mikuláš. Pavel, který držel Podhorní Újezd zemřel před rokem 1586 bez potomků. Následně držel vojický statek Pavel a Mikuláš, společně se strýcem Jindřichem. Vojický statek byl rozdělen na dva díly, každý s tvrzí. Jeden z dílů, k němuž patřila tvrz se dvorem a krčmou a příslušný díl vsi se dvorem Malkovským v Lužanech, měl v držení v roce 1596 Jan Vojický z Nové Vsi († 1619). Jeho dcery Estera, Markéta, Lidmila, Žofie a Lukrecie prodali v roce 1624 děděný díl Vojic Albrechtovi z Valdštejna. Ten zaplatil pouze 200 kop míšenských grošů z částky 10 000 kop, ale ponechal jim statek v užívání. Po neslavném konci Albrechta z Valdštejna byl díl Vojic v držení Lidmily a Lukrécie, obě provdané do rodu Bořků Dohalských z Dohalic. Část tohoto dílu byla v držení dcer Jiřího Anny Lukrecie, Markéty Eusebie a syna téhož Jindřicha Šťastného Vojického z Nové Vsi. V roce 1651 všichni prodali tuto část Vojic Bohuchvalu Bořkovi Dohalskému z Dohalic. Později se stal vlastníkem Jaroslav Bořek Dohalský († 1684), který vše odkázal manželce Markétě Eusebii roz. Vojické z Nové Vsi († 1697). Po ní dědil statek Jiří Jindřich Vojický z Nové Vsi, vlastník druhého dílu Vojic. Toho syn Jiří prodal zděděný statek Albrechtovi z Valdštejna, ale byl Jiřímu ponechán jako léno frýdlantského knížectví. V držení statku zůstal i po smrti Albrechta z Valdštejna a žil ještě v roce 1651. Jeho synovi Jindřichu Šťastnému († 1693) byl statek Vojice v roce 1683 propuštěn z manství. Jeho syn Jiří v roce 1697 dědil také první díl Vojic a celý statek v roce 1718 prodal kartuziánskému klášteru ve Valdicích Klášter ve Valdicích držel od roku 1661 také Podhorní Újezd, koupený od Jana Jiřího Bořka Dohalského z Dohalic (Sedláček, Hrady V., 1887, s. 120-121).
Újezd Podhorní neb „horní“ v 15, století zčásti příslušenství Vojic. Část v roce 1661 patřila ke statku Sobčice a v letech 1661-1850 ke klášteru ve Valdicích a k Radouni. Druhou část byla v 16. a 17. století v držení Vojických z Nové Vsi. Třetí část s tvrzí patřila v letech 1556-1601 Hořeňovským z Hořeňovsi. Oboje skoupeny k Vojicím a s nimi též připojeny k valdickému klášterství (August Sedláček. Místopisný slovník historický Království českého. Praha [1908], s. 922).
Kartuziánský klášter ve Valdicích držel statky Vojice a Podhorní Újezd až do roku 1782, kdy byl zrušen dekretem císaře Josefa II. Areál kláštera v roce 1794 koupil Ferdinand hrabě z Trauttmansdorff-Weinsbergu (1749-1827), budoucí kníže (1805) a vlastník panství Kumburk-Jičín, k němuž přikoupil sekularizované církevní statky Radim a Pecka (Pavel Vlček – Petr Sommer – Dušan Foltýn. Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997. s. 683-385, dále Vlček – Sommer – Foltýn. Kláštery; Jan Županič – Michal Fiala – František Stellner. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha 2001, s. 282).
Důležitou součástí obou vsí byly pískovcové kamenolomy a rozvinuté kamenictví. Vyráběn byl stavební materiál, kvádry (štuky), dlaždice, sloupy, komíny a také kotouče pro menší brusky. Ve Vojicích byla v roce 1889 založena kamenická škola (Zdenek Hanzl a kol. Kámen v rukodělné výrobě českého venkova. Praha 2003, s. 91, 146-147). Kamenolomy nepochybně sloužily jako zdroj stavebního materiálu pro budování tvrzí jak ve Vojicích (dvě tvrze), tak v Podhorním Újezdu (jedna). Typickým příkladem práce zdejších kameníků byly komíny s nástavci odkazující na kominickou profesi (postava kominíčka, kominický cylindr).
Historická topografická literatura z 18. a 19. století přináší o Vojicích i Pohorském Újezdu řadu informací.
V roce 1790 byly Vojice a Podhorní Újezd součástí komorního administrativního statku Sobčice. Vlastníkem statku byl nominálně kartuziánský klášter ve Valdicích. Podhorní Újezd („Augezd podhorny“) tvořilo 45 domů, Vojice („Wogicz“) měly 53 domů (Jaroslaus Schaller. Topographie des Königreichs Böhmen. Sechzehnter und letzter Theil. Bidschower Kreis. Prag und Wien 1790, s. 151).
V roce 1835 patřily Vojice a Podhorní Újezd k alodiálnímu panství Radim se statky Pecka, Choteč a Sobčice, které vlastnil Ferdinand kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu. Jmenované vsi byly součástí statku Sobčice. Podhorní Újezd („Augezd podhornj“) tvořilo 56 domů s 396 obyvateli. Byl zde hostinec. Ves byla přifařena do Sobčic (kostel sv. Prokopa). Vojice („Wogitz“, „Wogice“) měly 92 domů se 624 obyvateli a hostinec. Přifařena byla do Sobčic (kostel sv. Prokopa). K tomu příslušely samoty Maksinec („Maxinetz“), kde žilo 56 obyvatel v 8 domech a Kabat (nebo Kabaty) s 9 domy a 63 obyvateli (Johann Gottfried Sommer. Das Königreich Böhmen. Dritter Band. Bidschower Kreis. Prag 1835, s. 143 a 152).
V roce 1848 vydal František Palacký topografický přehled Českého království. Naše vsi patřily k allodiálnímu panství Radim a Pecka v držení Ferdinanda knížete z Trauttmansdorffu. Obyvatelstvo bylo národnosti německé a české. Podhorní Újezd („Augezd podhorní“) tvořilo 56 domů se 452 obyvateli. Vojice („Wojice“) měly 93 domů v nichž žilo 680 obyvatel (František Palacký. Popis Království českého. Praha 1848, s. 123).
České encyklopedické dílo nazvané Ottův slovník naučný, vydávaný v letech 1888-1909, uvádí také hesla Vojice a Podhorní Újezd. Struktura hesel je již jiná než v topografiích z 18. a první poloviny 19. století. Byla zrušena vrchnostenská správa, kterou v roce 1850 nahradila správa státní.
Vojice, podle sčítání lidu uskutečněném v roce 1900, tvořilo 120 domů se 694 obyvateli české národnosti. Byla zde trojtřídní škola a průmyslová škola pokračovací, spořitelní a záložní spolek. Zmiňovány jsou pískovcové lomy a kamenictví. Přifařena byla do Sobčic (kostel sv. Prokopa). Ves byla příslušná k hejtmanství Nová Paka a politickému okresu Hořice (Ottův slovník naučný. Díl XXVI. Praha 1907, s. 898; dále OSN).
Podhorní Újezd měl podle sčítání lidu z roku 1900, 93 domy s 583 obyvateli české národnosti. Přifařena byla do Sobčic (kostel sv. Prokopa). Ves byla příslušná k hejtmanství Nová Paka a politickému okresu Hořice. Zmiňovány jsou pískovcové lomy a výroba brusů, brousků, sloupů, ploten, dlaždic aj. (OSN, XXVI, 1907, s. 145).
O ERBU VOJICKÝCH Z NOVÉ VSI
V historii Vojic i Podhorního Újezdu sehrál podstatnou roli šlechtický rod Vojických z Nové Vsi. Jejich erbem byl modrý štít se stříbrnou ptačí nohou s červeným pařátem, prostřelená zlatým šípem. Na přilbě s přikrývadly modro-stříbrnými klenot tři pštrosích per modrým mezi stříbrnými (August Sedláček. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2 /edidit Vladimír Růžek/. Praha 2001, s, 447, fol. 195r). Variantní podoba erbu prezentuje modrý štít se stříbrnou uťatou ptačí nohou s červeným pařátem, prostřelenou zlatým šípem (Milan Mysliveček. Velký erbovník. Encyklopedie rodů a erbů v zemích Koruny české. Svazek 2. Praha 2006, s. 316).
K tomu August Sedláček v roce 1925 píše: „…ze Dvojic Mikuláš (1403) dal se zapsati do bratrstva sv. Kryštofa na Arlberku a do knihy téhož bratrstva namalován jeho erb: štít stříbrný, přes něj napříč červený pruh a přes oboje zlatý klín ostřím k vrchu obrácený, nad helmem křídlo týmž způsobem obarvené. Tak i na pečeti Racka Kobyly z Dvojic, jak Kolář poznamenal z arch. Vyšehradského (1406). Míní se tu bezpochyby ves Vojice.“ (August Sedláček. Českomoravská heraldika. Část zvláštní. Praha 1925, s. 119). Z uvedené rozdílnosti erbů vyplývá, že jde o jiný rod, než byli Vojičtí z Nové Vsi.
O ERBU HRABAT A KNÍŽAT Z TRAUTTMANSDORFFU
Trauttmansdorffové mají původ ve Štýrsku a první známí předkové se připomínají již ve 13. století. Rod se rozdělil na několik linií, z nichž jediná česká nevymřela. Zakladatelem české linie rodu byl Maxmilián z Trauttmansdorffu (1584 – 1650), který získal bývalé lobkovické panství Horšovský Týn a jeho syn Jan Bedřich (1619 – 1696) koupil od Frebonie z Pernštejna panství Litomyšl. Starší bratr Jana Bedřicha a prvorozený syn Maxmiliána z Trauttmansdorffu Adam Matyáš (+ 1684) dědil Horšovský Týn. Ten byl také hlavním sídlem rodu a rodinným fideikomisním statkem. Maxmilián Trauttmansdorff byl spolu se svým bratrem Zikmundem Bedřichem povýšen do panského stavu v roce 1620. Maxmilián dosáhl nakonec v roce 1639 povýšení do stavu hraběcího. Jeho přímý potomek v páté generaci Ferdinand (1749 – 1827) byl povýšen v roce 1805 do knížecího stavu pro prvorozence. Základním rodovým erbem Trauttmansdorffů byl červeno-stříbrně polcený štít s růží opačných barev a se zlatým semeníkem. V roce 1563 byl rodu polepšen znak tak, že byl čtvrcený se středním štítkem s původním rodovým erbem – růže však byla nahrazena šestilistým květem. Knížecí erb se opět vrátil k původní pětilisté růži. První pole hraběcího i knížecího znaku bylo pětkrát stříbrno-červeně kosmo dělené, ve druhém a třetím stříbrném poli tři červené vyduté hroty nad sebou, čtvrté pole dělené, nahoře červeno-stříbrně polcené, dole zlaté (ČMH II., 1925, s. 652-653).
O JMÉNU
Podhorní Újezd se zprvu nazýval prostě jen Újezdem. Tak se v dávné minulosti nazývalo šlechtici od knížete darované území. Jeho hranice vytýčili pověření pánové, kteří ho na koních objížděli. Co „ujezdili“, bylo nazýváno újezdem. Shodné jméno obvykle obdržela i ves zde založená. V Čechách existuje mnoho vsí s tímto názvem. Proto vznikla brzy nutnost jejich vzájemného odlišení nějakým přívlastkem. Tak Újezd u Hořic obdržel pojmenování „Hořejší“, „Horní“, „Podhorní“. To mělo oporu v geografické poloze osídlení na úpatí svahu vrchu Chlum (Profous – Svoboda. Místní jména IV. 1957, s. 426, 434).
Význam místního jména Vojice je jazykovědci vyloženo jednoduše. Jméno Vojice znamenalo ves lidí Vojových. Název byl odvozen od osobního jména, který v podstatě neumožňuje vytvořit znak mluvící (Profous – Svoboda. Místní jména IV. 1957, s. 597).
NÁVRHY ZNAKU
A nyní přejděme k samotným návrhům.
Znak č. 1 – Polcený štít. V pravém, modrém poli stříbrná, uťatá ptačí noha s červeným pařátem, prostřelená zdola kosmo zlatým šípem. V levém červeno-stříbrně polceném poli polcená růže opačných tinktur se zlatým semeníkem, pod knížecí korunou.
Polcený štít naznačuje, že obec je tvořena dvěma částmi. Pravé pole s figurou ptačí nohy je erbem rodu Vojických z Nové Vsi, historického vlastníka obou částí vsi. Levé pole je inspirováno rodovým erbem Trauttmansdorffů, kteří byli ve Vojicích a Podhorním Újezdu poslední vrchností. Znakové figury reprezentují pomyslný počátek a závěr obecní historie.
Znak č. 2 – Polcený štít. V pravém, modrém poli sedm (3, 3. 1) zlatých hvězd nad stříbrným zlatě přepásaným říšským jablkem, vrcholícím zlatým křížem. V levém červeno-stříbrně polceném poli polcená růže opačných tinktur se zlatým semeníkem, pod knížecí korunou.
Polcený štít naznačuje, že obec je tvořena dvěma částmi. Hvězdy a říšské jablko jsou odvozeny od znaku Řádu kartuziánu, jejichž klášter ve Valdicích vlastnil před svým zrušením jak Vojice, tak Podhorní Újezd. Levé pole je inspirováno rodovým erbem Trauttmansdorffů, kteří byli ve Vojicích a Podhorním Újezdu poslední vrchností.
NÁVRHY VLAJKY
Vlajky měst a obcí se podle nepsaného pravidla odvozují od znaku. Barva štítu a hlavní figury je obvykle kombinována na list vlajky v podélných pruzích stejné šířky. Problémem návrhu nové vlajky je nesnadnost nacházení nepoužitých variant, protože kombinace dvou, tří i čtyř podélných pruhů v barvách modré, červené, bílé, žluté a zelené jsou v podstatě vyčerpány.
Úskalím návrhů obecních vlajek je také skutečnost, že dosud není k dispozici všeobecně přístupné kompendium vlajek existujících. Stejně tak jako znak, měla by i vlajka mít takovou podobu, aby jeho zaměnitelnost s jiným byla vyloučena.
Ke každému z předkládaných návrhů obecního znaku je přiložen návrh vlajky. Jejich podoba vychází z podoby a barevnosti znaku a znakových figur. Snahou bylo přenést i na vlajku informace obsažené ve znaku a zachovat do určité míry jeho schopnost ikonografické výpovědi. Vexilologická terminologie popisující vlajky je odlišná od heraldické, a proto existují rozdíly v pojmenování a popisování téže figury, či téhož jevu.
Vlajka č. 1 – List tvoří modrý žerďový pruh, v němž je bílá, uťatá ptačí noha s červeným pařátem, prostřelená zdola kosmo žlutým šípem. Ve vlající červeno-bíle polceném pruhu polcená růže opačných barev se žlutým semeníkem, pod knížecí korunou.
Vlajka opakuje podobu znaku.
